V něm jste byl v super-G dvakrát na 30. místě. Váš táta vás za to a dvě vítězství v Evropském poháru hodně chválí. Často mluví o tom, že vaše výsledky jsou nedoceněné. Můžete je porovnat se Šárčinými?
V mužích je větší konkurence, pole je vyrovnanější. V ženských je třeba deset patnáct závodnic, které mohou vyhrát závod. V chlapech je to klidně třicet. Špička je širší, je to vidět i na rozdílech v časech.

Necítíte se tedy být ve stínu sestry?
 Ne. Mně vůbec nevadí, že o ní se píše víc. Nejsem člověk, který by to vyhledával a těšil se, až si o sobě někde něco přečte.

Zkusme jiné porovnání: prohrál byste se Šárkou ve slalomu?
Je možné, že jo. Dlouho jsme spolu na čas netrénovali, ale možná bych prohrál.

Připravujete se se sestrou. Váš táta Petr, který vede Šárku na závodech, by vás prý jednou chtěl znovu trénovat. Bral byste to?
Ano, ale nevím, jak moc je to reálné. Šárka ho určitě potřebuje víc.

Proč?
Jde třeba o přípravu lyží. Já si je chystám většinou sám, ale Šárka by to asi nezvládla. I v tréninku jsem možná trochu samostatnější. Mám pocit, že Šárka tátu využije víc. Zejména na závodech. Hlavní část tréninku stejně absolvujeme společně.

Je pravda, že si s tátou vykáte?
Ano. Na tréninku i mimo. Je to takový zvyk.

Jak vznikl?
Kdysi dávno z nějaké hry, když mi bylo možná šest nebo sedm. A ten zvyk nám zůstal. Vyhovuje nám. Je to zvláštnost v našem vztahu, ale není to žádné odosobnění. Máme úplně normální vztah táta a syn.

Říkáte: Táto, vy? Trenére, vy?
Jak kdy.

Platí však, že vy vole se říká hůř než ty vole?
To jo. Vy vole neříkáme.

S mámou si taky vykáte?
Ne.

Stále s vámi putuje po závodech?
Jezdí se mnou celou sezonu. Zajišťuje v týmu administrativní věci jako letenky, ubytování, akreditace. A když jezdí se mnou, vystupuje jako šéf týmu. Chodí na schůze před závodem, při něm natáčí na kameru.

Umíte si představit, že byste si jednou založil rodinný tým jako táta?
Spíš ne. Lyžování je náročné. Nechal bych na dětech, aby se rozhodly, jestli do toho budou chtít jít. Možná bych jim doporučil jiný sport.